Pythagorova věta, Einsteinova teorie relativity, Bernoulliho rovnice pro proudění tekutin – matematika i fyzika jsou plné rovnic, které nesou jméno toho, kdo je definoval. Kdo ví, možná se jednou budou studenti učit i nějakou rovnici Šprlákovu. Michal Šprlák, postdoktorand zapojený v projektu EXLIZ na Západočeské univerzitě, má totiž v náplni práce vymýšlet nové vzorce pro geodézii.
„V posledních patnácti letech byly vypuštěny tři družice, které měří gravitační pole Země. A ukazuje se, že měří úplně jiné veličiny, než na jaké jsme byli dosud zvyklí,“ říká a hned vysvětluje, že jde například o změny gravitace ve všech třech osách. „A my jsme našli matematický aparát, který tyto veličiny dokáže vztáhnout k jiným veličinám na povrchu Země,“ dodává.
Michal Šprlák je Slovák. Do Plzně přišel přes Norsko. Když mluví o své práci, o matematice, oči mu doslova planou. Přitom na začátku jeho matematické kariéry byla trojka na maturitním vysvědčení. „Prostě mi nesedly otázky,“ omlouvá se s úsměvem.
Vysokou školu vystudoval v Bratislavě a tady také následně zůstal. Po deseti letech ho osud zavál do Norska, kde testoval data nasbíraná jednou z vesmírných družic. „Po čase se z toho stane rutina. Vezmete data, nasypete je do daných vzorečků a vypadne výsledek,“ líčí drobný muž, který dokázal v matematice najít obrovský kreativní potenciál. Když jeho norský projekt skončil, přijal nabídku z Plzně a tady začal naslouchat a žasnout.
„Poslouchal jsem debaty svých kolegů, kteří chtěli najít matematický aparát, jak právě ty zmíněné změny gravitace přenést z dráhy družice na Zem. Já jsem měl načtené nějaké odborné články a uvědomil jsem si, že to dokážu,“ vzpomíná a oči mu zase začínají zářit. „Postupně jsem objevoval, co ještě by se dalo udělat. Třeba jsem přišel na to, že je možné udělat vztah mezi dvěma družicemi a následně jejich měření vztáhnout k nějakému měření na Zemi,“ líčí a rozkládá před sebou listy papíru hustě popsané dlouhými komplikovanými matematickými vzorci. Výsledky své práce. Nyní je už zase o kus dál. Zabývá se tím, co bude. Trápí ho veličiny, které jednou možná budou družice v souvislosti s gravitačním polem měřit.
„Debatujeme o tom s mým mentorem, profesorem Pavlem Novákem a jsme z toho docela rozechvělí, bojíme se. Ještě nikdo před námi s tím totiž nepracoval. Geodeti dlouhá léta pracují s nějakými veličinami a vzorci a najednou přijde někdo a předloží jim něco o úroveň výš. Jak to přijmou?“ přemítá.
Cesta za vědeckou slávou a nesmrtelností může být hodně klikatá. Michala Šprláka na ni vrhl jeho nevelký vzrůst. „Jako kluk jsem byl malý a každý si na mne troufnul. Jediná možnost, jak být v dětském kolektivu důležitý, bylo dobře se učit. Mohli ode mne opisovat, takže jsme byli kamarádi,“ vzpomíná na roky, kdy přišla jeho první náklonnost k matematice a fyzice. Na gymnáziu ji však vystřídala láska k fotbalu. Na vysoké škole musel volit, a tak místo fotbalisty přišel na svět vědec.
Vystudoval bratislavskou stavební fakultu, prošel Výzkumným ústavem geodézie a kartografie a po dvou letech v Norsku se ocitl na západě Čech. Když všechna svá angažmá dnes srovnává, Plzeň zcela jasně vítězí. A to prý nejen proto, že v Norsku neměli dobré jídlo a pivo. „Čechy jsou pro mne skoro jako doma. Především proto, že tu lidé rozumějí mému humoru. V Norsku jsem zavtipkoval a lidé na mne hleděli jako na blázna. Takže jsem se záhy stáhnul a moc jsem nekomunikoval. Tady je mnohem líp. Rád bych tu zůstal. Líbí se mi tady,“ uzavírá Michal Šprlák pochvalně a míní tím všechno, co ho obklopuje: lidi, práci i prostředí.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Napsat komentář